10. křížová výprava

Bude pokračovat destabilizace Blízkého východu? A chystá USA další válku, která vyžene do světa další vlny uprchlíků?

Ideologie svobody

Ve třináctém století neúspěšně proběhla poslední devátá křížová výprava, vedená pozdějším britským králem Eduardem I, tu dobu ještě princem v Kristových letech. Hollywoodští diváci jej znají především z amerického snímku Statečné srdce. Tam, jako krutý stařec, čelil fiktivnímu, později umučenému, skotskému rodákovi Williamu Wallacovi, jemuž neleželo na srdci nic jiného než svoboda.

Svoboda by se dala definovat jako pocit žití beze strachu, kdy se jedinec necítí omezen společností natolik, že by byl stavěn do nedůstojné role, kterou by pro ostatní musel hrát.
 

Ideologie svobody oproti tomu znamená, že je zde dostatečně silný celospolečenský konsenzus (příp. uzurpovaná moc), co je - či naopak co není svoboda. Taková ideologie pak nepočítá s jedinci, kteří se ideologii nechtějí anebo nemohou podřídit, pro které společenské mechanismy či společenská pravidla představují útlak. Zároveň platí, že utlačovaným je téměř každý, poněvadž univerzální pravidla nedávají prostor pro výjimky mimo privilegované osoby, kterých je ovšem menšina. Přitom každý jedinec je výjimečný. Utlačovaní lidé, u kterých je útlak patrný, jsou často označováni za nepřizpůsobivé občany, za extremisty a někdy dokonce za teroristy.

Zatímco nepřizpůsobivé občany je možno, v rámci ideologie svobody, bezohledně utlačovat s vysvětlením, že neměli tolik štěstí, nejsou dostatečně úspěšní, nesnažili se… extremisty je již možné kriminalizovat za projevené myšlenky a teroristy pak přímo likvidovat, bez jakéhokoliv respektování  základních lidských práv a svobod, bez práva vyjádřit se.

Když se ideologie prolne s vypjatým nacionalismem a náboženským fundamentalismem, vznikají nám mocnosti, které se chápou jako vyvolené samotným Bohem. Pokud se podíváme na vyspělý svět se „západními hodnotami“ v případě Izraele je to sionistická ideologie o vyvoleném židovském národě, v případě USA jde především o vyhroceně nacionalisticky uchopené puritánství, které jde ruku v ruce s korporativistickým státem, opírajícím svou moc především na zbrojním průmyslu. Pro oba režimy je typický militaristický expanzionismus s morálním odůvodněním, že si to „Bůh žádá“ či „ve jménu Svobody“.

Irák

Dnes se již není potřeba rozepisovat o tom, že důkazy jako důvody ke spáchání válečného zločinu zaútočením na suverénní stát bez mandátu RB OSN, které Američané předávali svým spojencům, byly falsifikátem. Že se v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nevyráběly, a tak zde ani nemohly být nalezeny, což vlastně všichni, včetně CIA, věděli. Šlo o casus belli podobné tomu, které použilo Hitlerovo Německo při vpádu do Polska, když skupinka příslušníků SS, v polských uniformách, zaútočila na vysílač v Gliwicích.
Často jsme také rozebírali skutečné důvody Americké agrese, že jde o zájmy mocensko-ekonomické, přitom jsme ale zapomněli na to, co je pro Američany tolik důležité a co každodenně ovlivňuje jejich životy; totiž náboženství.

V Americe rozšířený protestantský náboženský směr puritánství je zakořeněný v samých základech historie USA, kde mělo obrovský význam při zakládání amerických kolonií i při politice vyhlazování původních domorodých obyvatel (spekuluje se, že jde o podobný rozsah obětí, jako při holocaustu v období II. Světové války), ale vlastně na celou moderní kulturu konzumentarismu.
 

Americký průmyslník a myslitel A. Carnegie ve své eseji „evangelium bohatství“, rozvinul zvrácené pojetí darwinismu Herberta Spencera, od kterého se samotný Darwin rázně distancoval. V tomto, na Darwinově díle parazitujícím, paskvilu (tzv. sociální darwinismus), razil ideji, že životní rozdíl mezi milionářem a dělníkem je ukazatelem, jak dlouhou cestu společnost urazila. Milionář by měl hledět, aby „chuďas“ nedostal ani vindru, protože „je leprou na těle společnosti“.
Zformuloval systém, kterým, podle něj, bylo možné udržet nuzáky v poslušnosti. Darováním části bohatství na nemocnice, školy, na různé dobročinné spolky, na dobré věci politické či podporou novinářům. Stejně postupovala další kapitalistická šlechta; naftový magnát John Davidson Rockefeller nebo také třeba J. Pierpont Morgan.
Přes všechny možné výkyvy a stávky se různé rody vč. Kennedyových, Clintonových nebo Bushových nastálo etablovaly a staly se tak hlavní páteří americké politiky a ekonomického systému USA. Ostatně proto, ač se v pozici prezidenta vystřídá nejdemokratičtější kandidát za nejrepublikánštějšího, reálný rozdíl bývá jen málokdy výraznější. A to i proto, že jsou v USA etablované mocenské skupiny [1], které formulují americkou politiku. Na první místo pak patří zbrojní průmysl (war profiteering) [2], v závěsu za ním je ale už sionistická lobby (AIPAC) [3].

"Svoboda je právem daným Bohem. Není americkým darem světu. Je to boží dar celému lidstvu", prohlásil George W. Bush ml. jako morální argument proč je potřeba zaútočit na Irák, kterému vládl Saddám Husajn.

Prolnutí mocných nacionalistických amerických puritánů s militantním sionismem je nepřehlédnutelný. I proto USA dotují ozbrojené izraelské síly cca z 1/4 [4], čímž zároveň dotují svůj zbrojní průmysl, poněvadž Izraelci zbraně nakupují primárně a někdy i výlučně podle smluv, od USA.

Viceprezidentka kandidáta na prezidenta McCaina, který Bushovu rétoriku podporoval, Sarah Palinová, prohlásila: „Vůdci našeho národa naše chlapce posílají na misi, kterou vytýčil Bůh.“ Také dodala, že: „Existuje plán a tento plán je božím plánem.“

Náboženský motiv je taktéž patrný při každém projevu amerických prezidentů, kteří svojí řeč zakončují zvoláním: „Bůh žehnej Americe!“ Americký slib vlajce, který je povinen složit každý Američan od roku 1950, rovněž nese náboženské poselství: „Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, kterou představuje: jednomu nedělitelnému národu, před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny.“

A jak tento „boží dar“ Iráčanům vypadá v praxi?
Z důvodu rozvratu Iráku z něj uprchlo na 4 miliony obyvatel, polovina z nich do Sýrie. V roce 2015 bylo v Iráku cca 4,5 milionů vnitřně vysídlených obyvatel. Zhruba půl milionu civilistů bylo Američany buď přímo či nepřímo zabitých (v důsledku války). Přes 85 % nemělo přístup k pitné vodě, 70 % nemělo přístup ke vzdělání, 90 % trpělo nedostatky dodávky elektrické energie, 40 % učitelů a dalších vzdělaných skupin opustlo zemi [5]. V zemi v reakci na americkou „svatou válku“ vyrostla ISIS, jak ve výživné půdě rostou houby po dešti a rychle se rozmohla i v oblasti Sýrie, kde rovněž probíhala tzv. demokratizace společnosti.

Jde o zopakování modelu íránské revoluce, kde tamní brutální americký režim zapříčinil občanskou revoluci, kdy si ženy na protest proti potlačování náboženské a kulturní svobody, začaly oblékat šátky a teokratické zpřísnění režimu čelícímu „ďábelským USA“ na sebe nenechalo dlouho čekat.

Destabilizace Iráku přímo destabilizovala situaci v Sýrii, v níž ve vůbec prvních demokratických volbách vítězný Bashar al-Assad zaváděl demokratické reformy. Na jeho pozvání se na stabilizaci země vojenskou intervencí spolupodílel Írán s Ruskem, za podpory Iráku a Číny.

Na druhé straně, vyjma fundamentalistických či separatistických sil, stála USA s Izraelem. Izrael povětšinou intervenoval proti Íránu, zatímco USA podporovala separatistické tendence a předváděla svou vojenskou techniku; „pěkné a chytré rakety“, jak se nechal slyšet US prezident Donald Trump. Vše, jako v případě Iráku a mnoha dalších zemí, navzdory mezinárodnímu právu.

Ze Sýrie prchali utečenci dále - především do Turecka, Libanonu, Jordánska a do Evropy [6]. Nicméně stabilizace v zemi a částečně i migrační politika zemí EU vedly k tomu, že se migrační vlna přehnala.

Írán

Izrael však tlačí na Američany, aby destabilizovali i Írán, jehož armádu a základny patrně bombardoval v Sýrii, kvůli obavám z jeho sílící pozice. Írán si Izraelci přejí slabý, neboť mají své vlastní zájmy v oblasti a Írán považují za konkurenta.
USA, po provokacích v Perském zálivu, deklarují upouštění od jaderných dohod s Íránem, což vyvolává odsouzení celého světa, včetně EU. Na tu ale USA zavádějí embarga a rozpoutávají tak obchodní válku. Podobně tak USA činí s Ruskem, Čínou nebo třeba s Tureckem a dalšími zeměmi. USA navíc EU nutí ke zvýšeným výdajům na podpůrné vojenské mise Američanům v rámci Severoatlantické aliance, jinak ji „čeká peklo“. Dále USA vyhrožuje EU, která míní vzájemnou dohodu s Íránem nadále dodržovat, že pokud tak bude činit, USA ji postihne plným embargem.

„Íránské sankce začaly platit. Jsou to nejtvrdší sankce, které byly kdy uvaleny a v listopadu budou ještě zesíleny na vyšší úroveň. Kdokoli, kdo obchoduje s Íránem, NEBUDE obchodovat se Spojenými státy,“ napsal na svém twitterovém účtu americký prezident.

Podle odborníků EU americké agresi nedokáže vzdorovat dlouho, dříve či později podlehne a ve všem USA vyhoví, neboť nemá ekonomické, natož vojenské prostředky se USA bránit [7]. A i kdyby měla, chybí ji vůle, poněvadž ostřejší vzdor proti USA by vedl k poklesu jejího komfortního standardu. Dalším důvodem slabé pozice EU jsou některé země, které doufají, že z nejednotného postoje EU vůči USA něco získají. Byť jde o představy spíše mlhavé a s přihlédnutím k pozicím USA i značně nespolehlivé.

Jediný kdo dokáže držet vzdor vůči agresi USA je tak Rusko, které je ale zároveň i paradoxně oslabováno EU, jež uposlechla USA a vydala na něj sankce rovněž, byť velmi neochotně.

Symbolické datum 8. 8. 2018 ohlašuje mrazivý zvon z amerického ministerstva zahraničí, které vydává zprávu, že chystá další sankce na Ruskou federaci. Ty se mají týkat bankovních, devizových operací a techniky. Nad Evropou se tak začíná vznášet závan tzv. železné opony.
Ve své politice „cukr a bič“ si USA patrně slibuje ustoupení Ruské federace od podpory Íránu, čímž by USA, společně s Izraelem, měli volnou ruku destabilizovat další zemi na Blízkém východě.
Rusko ale prozatím přesto USA vzdoruje, neboť sankce bude „považovat za vyhlášení obchodní války“ a nevylučuje ani použití „jiných než politických či ekonomických prostředků“, jak se nechal slyšet ministerský předseda Ruska Dimitrij Medveděv.

Co by znamenala válka v Íránu?

Na tom se odborníci neshodují. Záleží na mnoha okolnostech, zdali by kupříkladu mělo jít „jen“ o činy válečné agrese ze strany USA a Izraele, které by porušovaly mezinárodní právo a byly by odstrašujícího charakteru, či by mělo jít snad až o válku totální, jako v případě Japonska. Mnoho neznámých je determinováno tím, jaký by byl průběh války a jaké odvetné akce by to vyvolalo. Z historie však víme, že jakmile dvě země spolu překročí Rubikon, má válka svou vlastní logiku, které se rozumět nedá.
Pravděpodobné je také to, že i kdyby Ruská federace nakonec USA přestala klást formální odpor, společně s Čínou by tyto země Írán beztak podporovaly. Jak materiálně, tak i nepřímo vojensky. A to s mnohem větším nasazením než jak tomu bylo v Sýrii.

Írán je sedmnáctou největší zemí světa co do počtu obyvatel. Pro představu je podobně velký jako Německo, tedy mnohem větší než Francie, Spojené království, Itálie nebo třeba Španělsko (Izrael má nižší počet obyvatel než Česko). Jeho destabilizace by mohla vést k uprchlické migraci masových měřítek, kterou zatím moderní historie nezná. Taková migrační vlna by vedla k destabilizaci celého světa a možná i ke konci dosavadního společenského řádu v mnoha zemích, včetně EU.